Zúčastnil jsem se svého druhého půlmaratonu a zažil úplně jiný pocit než při prvním. Tím byl pražský půlmaraton, více než 12 tisíc bězců na startu, profesionální organizace, hudba na trati, kolem mne stále mnoho běžců i diváků. Zážitek to byl opravdu velký, v každém směru.
A teď ten druhý, pro mnohé neznámý, malý, ale pro místni borce nejdůležitější. První ročník Zábřežského půlmaratonu byl pořádán v rámci šumperských chlapáckých běhů. Účastníky a organizátory jsou sportovní nadšenci ze Šumperska - pro ty, co to marně hledají na mapě, tak severně od Olomouce.
Trasa vede krásnou přírodou, není tak rovinatá jako v Praze, kroutí se krásným údolím Moravské Sázavy. Ti z vás, kteří jeli alespoň jednou na Moravu vlakem, tu přírodu znají, kousek před Zábrehem na Moravě se projede obcí Hoštejn a potom pár tunelů. A to je to místo ... Byl jsem si tam zaběhat již několikrát, trasa vede částečně po původním železničním tělese předělaném na cyklostezku, povrch je asfaltový a krásně rovný.
Závod začíná v neděli v 10 hodin, registrace je, světe div se, půl hodiny před závodem. Za padesát korun! Tedy zhruba dvacetkrát méně než v Praze. Sešlo se nás nakonec 64, od pohledu aktivní bězci i tací, kteří to zkoušejí napoprvé. Hned první zajímavost, všichni si tykají, jsou to kamarádi, pomáhají si, radí ... Nejdřive se mi do běhu kvůli počasí vůbec nechtělo, nakonec jsem se ale přihlásil. A jsem rád, že jsem tak učinil.
Startujeme a místní borci se na trať vrhají s pořádnou chutí. Brzy nám pomalejším ukazují záda, ale ono to vlatně nevadí, V pohodovém tempu probíháme Zábřehem a vracíme se po třech kilometrech ke startu, abychom vyběhli do přírody. Tři kilometry a překvapuji sám sebe, držím stanovené tempo 5 minut na kilák. Pokračujeme po silnici na Nemili a čeká nás první překvapení. Kilometr a půl mírného stoupání lesem a následné seběhnutí do Hněvkova. Plíce jsou postupně rozvěšovány na stromech a při seběhu kolena úpí. Ale ... i po osmi je to stále co pět minut, to kilometr.
Míjím první občerstvení bez povšimnutí, moje zkušenost z Prahy není úplně pozitivní. Před během jsem si dal energetický gel a teď z něj úspěšně těžím. Bězíme podél železniční trati směr Hoštejn a postupně se dostáváme na desátý kilometr. Nejrychlejší borci běžící v protisměru nás míjí rychlostí železničního expresu a já s obdivem tleskám. Mají už za sebou kolem patnácti kilometrů a jejich tempo svědčí o tom, že místní horalé mohou směle konkurovat těm z Afriky.
Je tu obrátka v Hoštejně, mezi dvanáctým a třináctým kilometrem. Pořád dobrý, tempo je stabilní a mírný déšť mne krásně ochlazuje. I když je kolem dvanácti stupňů, zima mi není. Na třináctém kilometru si dávám trošku vody a pokračujeme - teď již zpět do Zábřeha, trasou, kterou důvěrně znám. Při běhu zpět překvapivě míjím i borce, kteří mají obrátku v Hoštejně ještě před sebou, a provádím tak emprický důkaz, že nejsem poslední. Na patnáctém kilometru se začal v Praze lámat chleba, teď je situace jiná, celkem v pohodě pokračuju dál a dobíhám souseda Karla. Přepálil začátek, moc se oblékl, na prvním občerstvení se moc napil a teď se mu běží hůř. Ale tempo má dobré a určitě to dá pod dvě hodiny.
Zbytek trasy do Zábřeha je mojím oblíbeným běžeckým terénem, nikam se neženu, držím si tempo a užívám si běhu. Ke konci už mne sice trošku pálí stehna a bolí levé koleno, ale vlastně mi to vůbec nevadí. Poslední kopeček v Nemili vybíhám vcelku dobře a zbývá dvoukilometrová rovinka do cíle. Po hodině, 47 minutách a 57 sekundách jsem tam. Zlepšil jsem se o 14 minut, sám jsem v šoku.
A jak závod dopadl? Nejlepší borec to dal za 1:15, nejlepší v mé kategorii čtyřicátníků za 1:26 (mimochodem je to bratranec mé ženy Lenky, která nás tak vytrvale povzbuzovala). Karel to nakonec zvládl za 1:52, blahopřeju, protože o takovém čase se mi v Praze ani nezdálo. Jsou to tu halt fakt borci.
A co organizace? Výborná, občerstvení na trati, trať dobře označená, na křižovatkách regulovčíci (kdo neví, ať zabloudí do historie sovětské armády) a policie hlídá největší křižovatky. A hlavně, všichni mají dobrou náladu, v cíli si dají pivo a jde se domů.
Praha byla první, velký zážitek, velké emoce. Zábřeh byl víc o sportu a kamarádství. Už vím, že se tam za rok vrátím. Díky, chlapáci.
